300 let zednářské infiltrace

Bezprostředně po uzavření Druhého vatikánského koncilu v roce 1965 došlo u mnoha evropských, argentinských a severoamerických katolíků k tak dramatické změně v sociálních a teologických dispozicích vůči zednářství, že to mělo přinejmenším vyvolat rozumné a racionální obavy mezi věřící.

Někteří tvrdili, že tato odchylka od tradičního učení o svobodném zednářství byla jen plodem infiltrace svobodných zednářů, která začala spiknutím karbonářů z roku 1859 Alta Vendita. Tato analýza je však příliš zjednodušená.

Carbonari byla italská politická sekta, jejíž členové se neskládali výhradně ze svobodných zednářů. Nebyla to zednářská sekta (tj. zavázaná jako přidružená společnost nebo přidružená k Velké lóži). Skutečnost, že katolická církev nikdy nezacházela s karbonáři jako se zednářskou sektou, ale jako se zvláštní tajnou společností, která spiknutí proti církvi, potvrzuje papež Pius VII. ve svém Ecclesiam a Jesu z roku 1821 a papež Lev XIII. ve svém Quo Gaviora z roku 1826.

Neříká se, že v celém kléru nebyli zasvěcení zednáři, protože to jistě platilo v minulosti i v současnosti. Spíše to znamená, že můžeme lépe analyzovat a ověřovat ta hnutí uvnitř katolické církve, která ji učinila přátelštější se svobodnými zednáři a sympatičtější k některým sektám zednářství. Tento první článek pojednává o některých zednářských vlivech před Druhým vatikánským koncilem, které se táhly asi tři sta let zpět. V příštím článku se budeme konkrétněji zabývat tvrzením některých skládat vinu za infiltraci pouze na spiknutí Alta Vendita.

Červené vlajky Druhého vatikánského koncilu

Kouřové signály se skutečně měly zvýšit v roce 1967, kdy se skandinávská biskupská konference (sestávající ze zemí Švédska, Norska, Finska, Dánska a Islandu) po čtyřletém studiu zednářství ve svých diecézích rozhodla povolit katolíkům v jejich diecéze, aby si zachovali své zednářské členství, „ale pouze se zvláštním povolením biskupa dané osoby“. [1] Tato úcta k místnímu ordináři v záležitosti, která byla dosud považována za neměnnou, byla výkladem skandinávských biskupů apoštolského listu Pavla VI. Moto proprio, De Episcoporum Muneribus , který je sám o sobě interpretačním čtením paragrafu. 27 Lumen Gentium, dal biskupům větší pravomoc být konečnými arbitry kanonického práva.

Opravdu, poplašné zvony se měly rozeznít 16. března 1968, informoval The Tablet (progresivní katolický mezinárodní týdenní přehled publikovaný v Londýně) ve svých zprávách a poznámce „Církev ve světě“:

Pro katolické zednáře: Nedávno byly citovány vatikánské zdroje, které uvedly, že katolíci se nyní mohou volně připojit k zednářům ve Spojených státech, Británii a většině dalších zemí světa. Evropská lóže zednářů Grand Orient, založená především v Itálii a Francii, je však stále považována za protikatolickou nebo alespoň ateistickou.

Později téhož roku zaujala The Tablet také redakční postoj v opozici k encyklice Humanae vitae papeže Pavla VI.

Skutečně viditelná panika měla propuknout 19. července 1974, kdy kardinál Franjo Seper, prefekt Posvátné kongregace pro nauku víry, napsal dopis, který měl být údajně soukromou korespondencí, kardinálu Johnu Krolovi, arcibiskupovi. z Philadelphie v té době, podporující skandinávský výklad De Episcoporum Muneribus týkající se kanonického práva č. 2335 (zakazujícího členství ve společnostech, které pikle proti katolické církvi), uvádějící,

Mnoho biskupů se této Posvátné kongregace ptalo na rozsah a výklad kánonu 2335 Kodexu kanonického práva, který zakazuje katolíkům pod trestem exkomunikace vstupovat do zednářských spolků nebo podobných spolků… Když vezmeme v úvahu konkrétní případy, je nezbytné mít na paměti že trestní zákon musí být vykládán v restriktivním smyslu. Z tohoto důvodu lze jistě poukázat na a následovat názor těch autorů, kteří tvrdí, že kánon 2335 se týká pouze těch katolíků, kteří jsou členy sdružení, která se skutečně spikli proti církvi.

Bylo téměř k smíchu, že muži, kteří sami spikli proti katolické církvi, se tehdy stavěli do pozice, aby nám řekli, které sekty svobodných zednářů neplánují spiknutí proti katolické církvi. Ale to bylo něco, co se vrátilo po staletí.

Snahy před 2. vatikánským koncilem o normalizaci svobodného zednářství

Tento plán odlišit anglosaké sekty zednářství (ty, jejichž listiny a oprávnění pocházejí z lóží Matky Velké Anglie, Irska a Skotska) od kontinentálních sekt svobodného zednářství (těch, jejichž konstituce a obřady jsou založeny na lóžích Velkého Orientu Francie a Itálie) začala v roce 1738, kdy v předvečer papeže Klementa XII. vydání jeho apoštolské konstituce In Eminenti apostolatus specula (Vysoká hlídka) dne 28. dubna 1738. Tento pontifik musel ve skutečnosti snášet úsilí svého synovce, Neri Maria Cardinal Corsini, který se ho pokusil přesvědčit, že svobodné zednářství v Anglii je pouze „nevinný veselí“. [2]

Možná, že se kardinál Neri svým výběrem těchto popisných slov zjevil jako svobodný zednář, což je kupodivu přesné instrukce dané svobodným zednářům v článku VI Ústavy Velké lóže Anglie z roku 1723 (takzvaná Andersonova ústava ) o tom, jak by se svobodní zednáři měli mezi sebou chovat poté, co skončila oficiální schůze lóže a bratři ještě neodešli; “Můžeš si užívat s nevinnou Mirth.”

Pius IX. v této Etsi Multě z roku 1873 jasně učil , že církevní učení nerozlišuje mezi sektami svobodného zednářství; “Učte je, že tyto dekrety se nevztahují pouze na zednářské skupiny v Evropě, ale také na ty v Americe a v jiných oblastech světa .” Nicméně otec John E. Burke z katolické rady Negro Mission informoval biskupy Spojených států o skutečnosti, že jednou z překážek, které brání většímu počtu černých Američanů stát se katolíky, bylo to, že příliš mnoho z nich patřilo do zakázaných tajných společností, jako jsou svobodní zednáři. Proto argumentoval, že by mělo být získáno povolení od Svatého stolce, které by umožnilo potenciálním černošským konvertitům zachovat si členství v takových společnostech kvůli finančním výhodám. Burkeho chybným zjištěním bylo, že černošské tajné společnosti nepředstavují pro katolíky stejnou hrozbu jako bílé společnosti. [3]

Myšlenka, že jsou společensky přijatelnou a teologicky kompatibilní verzí svobodného zednářství, je mýtus. Všechny sekty svobodného zednářství byly vždy zakázány, protože se všechny pevně drží dogmatu lhostejnosti a víry, že svobodné zednářství je nejvyšším dobrem člověka (viz moje předchozí analýza zde a zde ). Přesto se tento šílený mýtus, který poprvé vyslovil kardinál Neri papeži Klementu XII., dodnes šíří katolickou církví a díky liberálnímu výkladu paragrafu . 27 z Lumen Gentium , které zrodilo De Episcoporum Muneribus po Druhém vatikánském koncilu.

Druhá světová válka a katolicko-svobodné zednářské sblížení

Jediná věc, kterou měli katolíci, svobodní zednáři a židé před osmdesáti lety společné, bylo to, že každého z nich stejně nenáviděli komunisté i nacisté. Přibližně od roku 1917, až do doby krátce po druhé světové válce, mnoho aktivistů v těchto svazcích zjistilo, že okolnosti dne někdy vytvořily snesitelné spřízněné osoby, přestože měli ideologicky, filozoficky a teologicky přesvědčení, která byla navzájem neslučitelná.

Machinace Třetí říše proti katolíkům a svobodným zednářům jsou pro účely této eseje příliš četné, ale stačí říci, že vzhledem k dnešnímu stavu padlé katolické církve v Německu zvítězil Hitler . Zbytek katolických věřících, který dnes zůstává v Německu, mocně bojuje proti normálnosti démonického ducha homosexuality, zatímco zbytek anglo-sekty svobodného zednářství v Německu dnes mocně bojuje proti normálnosti ženských a kogenderových lóží.

Spiknutí Třetí říše proti katolické církvi a svobodnému zednářství začalo stejně – lež se šířila zapsáním do knihy. Proti katolicismu napsal Alfred Rosenberg svůj Mýtus dvacátého století z roku 1930 , který kromě mnoha jiných věcí tvrdil, že katolík byl judaizován a že jde o duchovní podvod. V roce 1937 udělil Adolf Hitler Rosenbergovi za tuto knihu inaugurační „Státní cenu za umění a vědu“. Generál Erich von Ludendorff proti svobodným zednářům napsal v roce 1931 svou knihu Zničení svobodného zednářství prostřednictvím odhalení jeho tajemství., který mimo jiné předpokládal, že svobodné zednářství bylo judaizováno – jeho rituály byly židovského původu, zednáři byli agenty Židů, když svobodní zednáři mluvili o „bratřích ve společnosti“, které označovali jako Židy, a zednáři nosí zástěry, aby zakryli skutečnost, že jsou obřezáni. [4]

Od 19. srpna 1944, než se německá posádka vzdala francouzského hlavního města 25. srpna 1944, mnoho katolíků a svobodných zednářů z kontinentální sekty bojovalo bok po boku. Lidé jako vůdce svobodného zednářství Marc Rucart a vůdce katolického odporu Henri Frenay, kteří se po bitvě tajně setkali, našli mnoho, na čem se shodli. Tady, Godwin poznamenává,

Po vítězství generální rada Velkého Orientu napsala generálu de Gaulleovi, stejně jako Pétainovi v srpnu 1940. Vyjádřili svůj „hluboký obdiv“ de Gaullovým činům, „které umožnily Francii obnovit svůj ideál svobody“ a ho pochválil za zrušení nezákonných protizednářských zákonů Vichy. De Gaulle neměl rád svobodné zednáře stejně jako ostatní francouzští generálové; stejně jako Pétain v roce 1940 neodpověděl na dopis Velkého Orientu. [5]

Netrvalo by dlouho po Druhém vatikánském koncilu, kdy by se obnovily nepřátelské akce Velkých lóží Grand Orient proti katolické církvi; nejpozoruhodněji prostřednictvím Propaganda Due (Lóže P2) z Grand Orient Italy, ale prozatím bylo dohodnuto, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Taková představa o společné práci a tajném setkávání byla tak vzdálená učení papeže Klementa XII. ve své papežské bule In Eminenti apostolatus specula z roku 1732 , která nás učila, že nejen že se za žádných okolností a pod bolestí exkomunikace nemůžeme stát svobodnými zednáři , ale to také nemůžeme

přijímat je v jejich domech nebo obydlích nebo je ukrývat, být s nimi přítomen, dávat jim moc nebo svolení, aby se scházeli jinde, pomáhat jim jakýmkoli způsobem, poskytovat jim jakkoli radu, povzbuzení nebo podporu, ať už otevřeně nebo tajně, přímo nebo nepřímo, sami nebo prostřednictvím jiných; nemají ani naléhat na ostatní nebo jim říkat, být přítomni nebo jim jakkoli pomáhat. . .

Liberální léta Pia IX

Myšlenka, že se katolíci budou přátelit se svobodnými zednáři, nebyla jen válečným sentimentem, ale byla to myšlenka, kterou během svých liberálních let zrodil sám papež Pius IX. V roce 1854 daroval Pius IX. kamenný blok mramoru z chrámu Svornosti v Římě, který měl být použit při stavbě vnitřní zdi památníku George Washingtona ve Washingtonu, DC Vážným problémem s darováním kamene je, že Washingtonův pomník je Zednářská stavba, jejíž obřadní základní kámen položili svobodní zednáři během svého zasvěcovacího rituálu. Kdyby ten kámen v noci 6. března 1854 neukradlo devět mužů z Protizednářské strany, katolická církev by nikdy nebyla schopna setřást skvrnu této prodloužené a přijaté ruky přátelství.

Počet prominentních katolíků, kteří ignorovali církevní učení a stali se více než přáteli, ale bratrů svobodných zednářů je také příliš rozsáhlý na to, aby je zde vyjmenovali, ale sahají od Wolfganga Amadea Mozarta přes Josepha Haydena, otce symfonie, až po Edwarda Jennera, otce vakcinologie, kterého papež Pius VII pasoval na rytíře jako rytíře Zlaté ostruhy, ačkoli věděl, že Jenner je svobodný zednář. [6]

Závěr: Infiltrace?

Soucítím s katolíky, kteří by to všechno rádi vysvětlili mýtem o nějaké velké infiltraci nějaké hanebné skupiny. Takové machiavelistické schéma sice zní senzačně a dává nám nepřítele, na kterého můžeme zamávat prstem naší oběti, ale co je mnohem blíže úplné pravdě a nejzřetelněji ověřitelné, je to, že my katolíci máme téměř 300letou historii poskytování dávek. , zprostředkování kompromisů a odklon od dogmatického učení proti svobodnému zednářství. To neznamená, že jsme neměli nepřátele zvenčí, kteří se dostali dovnitř. Bella Doddová spojila přesvědčivé důkazy a důkazy o existenci homosexuální sítě v katolické církvi dnes jsou nepopiratelné.

Naopak, cílem této eseje je pouze představit skutečnost, že nejpronikavější infiltrace katolické církve nepřišla cestou organizace, ale myšlenky. Myšlenka byla, že my, věrní katolíci, můžeme být přáteli se světem as těmi, kteří nás chtějí zničit. V tomto případě tato myšlenka nezačala na Druhém vatikánském koncilu. Ale tato Rada také neodolala démonickému šíření té lži. Právě naopak.

[1] „Církev ve světě“, The Tablet , (30. března 1968). 25 <Staženo 12. 9. 2019>.

[2] Matthew Scanlan, „Pope and the Spy“, Freemasonry Today (vydání 25, léto 2003). „V dopise napsaném po bule, kardinál zdůrazňuje, že zjistil, že svobodné zednářství v Anglii nebylo nic jiného než ‚nevinné veselí/zábava‘, ale že ve Florencii se zvrhlo ve ‚školu ateismu‘ a jasně identifikoval Stosche jako muže odpovědného za takovou degeneraci. Baron Philip von Stosch byl důvěryhodným agentem krále Jiřího II. a pracoval jako špión placený Holandskem. V roce 1720 byl poslán Británií do Říma, aby špehoval Jamese Stuarta z exilového rodu Stuartovců, a nakonec by měl sídlo ve Florencii v Itálii.

[3] Cyprian Davis, Historie černých katolíků ve Spojených státech (New York: The Crossroad Publishing Company, 1990), 195.

[4] Ludendorff, Vernichtung der Freimaurerei durch Enthüllung ihrer Geheimnisse , 6, 14, 76.

[5] Jasper Godwin Ridley, The Freemasons: A History of the World’s Most Powerful Secret Society (Arcade), 219-220.

[6] Tamtéž, 241.