Údaje o úmrtnosti v Buchenwaldu lze pouze odhadovat, protože vedení tábora značný počet vězňů nikdy nezaevidovalo. SS v buchenwaldském táborovém systému zavraždily nejméně 56 000 mužských vězňů. Přibližně 11 000 z nich byli Židé.
Joseph Schleifstein byl při osvobození tábora mnohokrát vyfotografován. Na mnoha snímcích mají chlapci oblečení vyrobené z uniforem německých vojáků, protože kvůli nedostatku oblečení neměl on ani ostatní malé děti co na sebe.
Čtyřletý Joseph na osvobození vzpomínal s radostí hned z několika důvodů. Zaprvé proto, že se od toho dne už nemusel skrývat. Za druhé proto, že začal dostávat “mnohem více jídla a pití”. A za třetí, a na to Joseph vzpomíná s největší radostí, protože ho Američané “hodně a hodně” vozili na svých tancích a džípech.
Stovky chlapců osvobozených v Buchenwaldu však dopadly mnohem hůře. Nejenže zažili brutalitu holokaustu, ale také přišli o své rodiče. Jeden z nich později řekl: “Zrovna jsem přišel o otce a byl jsem svědkem vraždy svého bratra přímo vedle mě.”
Kvůli nelidskému zacházení se chlapci museli znovu naučit žít ve společnosti.
Chlapci z Buchenwaldu strávili dětství obklopeni terorem a smrtí, a proto byli vzpurní vůči autoritám, plní zloby a málo vzdělaní. Společnost se na děti, které přežily, dívala jako na poškozené zboží, z něhož se stanou psychopati. Chlapci se museli všemu učit znovu – dokonce i jídlo bylo výzvou. Jejich extrémní hlad a nezkušenost s běžným chováním je připravily o slušné způsoby stolování. Házeli do sebe jídlo, strkali si ho do kapes, aby si ho schovali na později, a cpali se, takže talíře vyprázdnili během několika minut. S pomocí vlídných opatrovníků, kteří je důsledně vychovávali, se chlapci pomalu znovu naučili slušnému chování.
Když nastal čas opustit sirotčinec a začít žít na vlastní pěst, mnozí z nich se přestěhovali do Austrálie nebo Kanady, aby se distancovali od své hrozné minulosti.
Josephův otec neztrácel čas a zoufale se snažil najít Ester, ale nedařilo se mu to. Židovský společný distribuční výbor jim pak pomohl odjet na zotavenou do Švýcarska a po několika měsících se vrátili do Německa, aby znovu pátrali po Josephově matce. I ona jako zázrakem přežila holokaust a našli ji v Dachau v jižním Německu, kde se rodina usadila.
Joseph se také zúčastnil buchenwaldského procesu, který se konal v německém Dachau před americkým vojenským tribunálem od 11. dubna do 14. srpna 1947. Svědčil ve prospěch obžaloby proti obžalovaným, 31 bývalým dozorcům a táborovým úředníkům. Z 31 obžalovaných, mezi nimiž byli i čtyři vězni obvinění ze zločinů spáchaných na jiných vězních, bylo 22 odsouzeno k trestu smrti, ostatní k trestu odnětí svobody.
V roce 1948 rodina Schleifsteinových emigrovala do Spojených států. Během svého pobytu tam Joseph poskytl rozhovor novinářům a byl vyfotografován v buchenwaldském oděvu.
Nakonec se rodina usadila v Brooklynu, kde se v roce 1950 narodil Josephův bratr Benjamin. Israel Schleifstein zemřel v roce 1956 a jeho žena Esther v roce 1997.
Později však Schleifstein o svých zážitcích několik desítek let nemluvil, a to ani s vlastními dětmi. Schleifsteinovy vzpomínky na ukrývání se ve sklepeních a temných místech ho pronásledovaly dlouhá léta, způsobovaly mu “strašné noční můry” a vyvolaly v něm strach ze smrti a celoživotní odpor k pobytu ve tmě. Dnes je Joseph Schleifstein otcem dvou dětí. V roce 1997 odešel do důchodu po 25 letech práce v americké telekomunikační společnosti.
Příběh Josepha Schleifsteina se stal inspirací pro film Život je krásný z roku 1997, který získal tři Oscary.
I když se nacisté snažili všechny Židy vyhladit, nepodařilo se jim to. Josephova odplata spočívá nejen v tom, že přežil a zúčastnil se buchenwaldského procesu, který skončil popravou 11 nacistických zločinců, ale také v tom, že jeho odkaz a statečnost budou pokračovat prostřednictvím jeho dvou dětí.
Po osmi desetiletích, která uplynula od doby, kdy nacisté během holokaustu vyvraždili šest milionů Židů, žije už jen několik málo těch, kteří přežili, aby podali svědectví. Dnes, tváří v tvář popírání holokaustu a rostoucím nacionalistickým náladám v celé Evropě, je důležitější než kdy jindy sdílet a uchovávat poučení z této temné kapitoly dějin, protože ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni ji opakovat.
