Obecně řečeno, náboženská ikonografie je umělecké zobrazování náboženských postav, často s využitím symboliky. V křesťanství se v ikonografii objevují témata jako Kristus, Maria nebo svatí. Ikona je obraz, obvykle namalovaný na dřevě, který má být uctíván jako posvátný předmět. Ikony mohou být také rytiny, mozaiky nebo výšivky. Ačkoli lidé, kteří používají ikony při svém uctívání, by popírali, že praktikují modloslužbu, je těžké pochopit, jak se “uctívání” předmětu jako “posvátného” liší od modloslužby.
Ačkoli katolíci také uctívají náboženské obrazy, ikonografie je nejčastěji spojována s východní nebo pravoslavnou církví, která učí, že používání ikon při modlitbě pomáhá věřícím poznat Boha, spojit se se svatými a rozvíjet ovoce Ducha. Když pravoslavný křesťan vstupuje do svého kostela, zapálí svíčku, udělá znamení kříže a poté políbí ikony Krista, Bohorodičky (Marie) a svatých. V chrámové svatyni bude mnoho dalších “svatých ikon”, jak se jim říká. Pravoslavní křesťané mají mít ikony i doma a místo, kde se ikony uchovávají, je místem, kde se konají rodinné modlitby. Ikony jsou považovány za ilustraci Vtělení Krista, který opustil svůj duchovní příbytek, aby přebýval ve hmotném světě. Zbožní také věří, že ikona je oknem do nebe a jejich úcta přechází přímo do nebe, kde ji přijímá osoba zobrazená na ikoně. Někteří tvrdí, že ikony napomáhají zázrakům.
Jan Kalvín a další křesťanští reformátoři (katolíky hanlivě označováni, jako “protestanté”) byli ikonoklasté, to znamená, že požadovali odstranění ikon z kostelů a domů. Podle reformátorů bylo uctívání ikon a dalších náboženských artefaktů modloslužbou a měli pravdu. Jakékoli líbání ikony, klanění se před ní nebo modlitba k ní je zcela jistě modlářství. Členové pravoslavné církve trvají na tom, že neuctívají barvu a dřevo, ale přiznávají, že vzdávají úctu, klanění a poklonu svatým a Marii zobrazeným na ikonách. Modlí se k mužům a ženám; přisuzují ikonám duchovní moc, kterou nemají. To je nebiblické.
Na tvorbě náboženského umění nebo na radosti z něj jako takového není nic špatného. Prohlížet si v galerii obraz s biblickým výjevem a obdivovat umělcovu techniku nelze považovat za modloslužbu. Modlářstvím nemůže být ani to, že máme doma obraz Ježíše nebo andělů. Ikonografii lze studovat jako uměleckou formu a ikony lze vnímat jako fascinující příklady historického náboženského umění. Ale používat ikony jako pomůcku při bohoslužbě nebo je považovat za “okno do nebe” je rozhodně modlářství.
Bible přísně zakazuje modloslužbu (3. Mojžíšova 26:1; 5. Mojžíšova 5:9). Jedině Bůh si zaslouží, abychom se mu klaněli a uctívali ho. Ikony nejsou přímluvci před trůnem milosti a nejsou jimi ani svatí, které představují. Lidé v nebi nemají moc vyslyšet naše modlitby ani splnit naše prosby. Pouze Ježíš Kristus a Duch svatý se za nás mohou přimlouvat u Otce (Římanům 8,26-27.34). Měli bychom se držet co nejdále od všeho, co by mohlo vést k modloslužbě.
Zdroj: 1
