Celý spor mezi dvěma státy na východě Evropy je prakticky založený na jediném historickém předpokladu Moskvy, že Ukrajina patří Rusku a nemá právo na územní sebeurčení1. V listopadu 2021 se rozhořela jeho další etapa, když začal ruský prezident Vladimir Putin podle mnohých expertů plánovat invazi na Ukrajinu, kterou v únoru následujícího roku uskutečnil1.
Již od října 2021 se v tisku v kontextu sílícího napětí mezi Ruskem a Ukrajinou objevovaly zprávy o hromadění desetitisíců ruských vojáků a vojenské techniky při hranicích s Ukrajinou2. Na konci roku 2021 se u hranic Ukrajiny a Ruska začalo stupňovat největší napětí od invaze na Krym1.
Historické spojení obou zemí dokládá už název jednoho z nejstarších středověkých států – Kyjevská Rus 1. Ukrajinci se totiž podobně jako řada méně početných evropských národů dlouhé roky potýkali s absencí vlastního státu. Po rozpadu Kyjevské Rusi se o území Ukrajiny prala Litva i Polsko, a když už to pro Ukrajince vypadalo nadějně, pohltilo je carské Rusko i Habsburská monarchie (později Rakousko-Uhersko)1.
Šanci na vlastní stát proto Ukrajinci podobně jako Češi vycítili paradoxně až během první světové války, kdy byla během chaosu bojů a říjnové revoluce v Rusku založena v roce 1917 Ukrajinská lidová republika. Nádech svobody ale netrval dlouho, území za pár měsíců zabrala Rudá armáda a Ukrajinci museli na autonomní stát čekat znovu až do roku 1991, kdy půl roku před rozpadem Sovětského svazu vznikla 24. srpna konečně samostatná Ukrajina1.
Mezitím Ukrajinci čelili krutovládě Josifa Vissarionoviče Stalina i dalších sovětských vůdců. Národ se potýkal s hladomorem i neustálou snahou o rusifikaci, tedy potlačení ukrajinské historie, jazyka i hodnot. Do vzájemných vztahů Ruska, Ukrajiny i Polska se promítá také odkaz děsivého Volyňského masakru, kdy ukrajinští nacionalisté v roce 1943 vyvraždili desetitisíce židovských občanů zejména z Polska. Temná etapa ukrajinských dějin tak dodnes nahrává ruské propagandě v narativu, že Ukrajina patří na východ a ne po bok zemí jako Polsko1.
